Poslední roky byl obránce A-týmu Patrik Pollak kromě hraní spjatý i s trénováním kategorie elévů, které naposledy dovedl ke stříbru na brněnském Open Game. Nyní však tento příběh končí, když se gulliverský odchovanec rozhodl pověsit trenérskou kariéru na hřebík. My vám s ním nyní přinášíme rozhovor.
Pořád jsi věčným pesimistou?
Stále realista, ale pro optimisty pesimista, za to může svět…
Ty jsi dodělal školu (k čemuž ještě jednou gratuluji) a přeci jen skloubit práci, hraní za A-tým a trénování není jen tak. Je tohle hlavní důvod, proč věšíš trenérskou tabulku na hřebík?
Především jde o volnější život, práce již sebere celý týden a těch posledních dvou dnů se už těžko vzdává…výjezdy na zápasy si vezmou své a s trénováním je to už nonstop provoz, který bere už moc času, který se mi nevrátí a člověk musí zažít i jiné věci než florbal.
A nemrzí tě, že je konec?
Určitě to mrzí, s trenéry i hráči jsme vybudovali skvělý kolektiv a zažili spoustu více než legračních zážitků, ale nastal už čas myslet i trochu “sobecky” na sebe.
V průběhu let ses trenérsky pohyboval hlavně u malých dětí. Nelákalo tě někdy nakouknout i k někomu staršímu?
Přemýšlel jsem o tom, asi bych si chtěl zkusit i řešit více taktickou stránku florbalu, než srandu a individuální přípravu, ale uznal jsem, že ještě nejsem dostatečná autorita (věkem ani povahou), abych puberťáky v někteŕych případech usměrnil potřebným směrem.
Jak ses vůbec k trénování dostal?
K trénování jsem se dostal klasickou gulliverskou cestou…“Nechceš to zkusit?“ a já na to, že okay, zkusím to. A došlo to až sem 
Co tě na něm vlastně bavilo?
Bavilo mě na tom nejvíce kolektivní prostředí a upřímnost dětí. Děti jsou tak krásně upřímné, až to bolí. Když se člověku nedaří, tak mu to dají krásně sežrat, ale o to víc potěší jejich pochvala a díky. No a kolektiv byl úžasný, ať už jde o trenéry, rodiče i hráče. Díky všem zmíněným to šlo, tak jak to šlo a o to více to člověka bavilo.
A co ti za tu dobu trénování dětí dalo?
Trénování mi světe div se pomohlo k práci, dalo nespočet zážitků a hlavně pohled na florbal i z druhé strany, která byla místy k nevydržení, a to je koukat na zápas a nemít jak ho přímo ovlivnit, ale zase byla krása sledovat růst každého hráče a cítit i kapku té hrdosti, že se na tom člověk alespoň trochu podílel.
V poslední době si na lavičce elévů vytvořil trio se (pánové prominou) starými bardy Jirkou Havlíčkem a Peťou Krejčím. Jak ses mezi nimi cítil?
Věkový rozdíl jsem ani necítil (krom poznámek od dětí), kluci jsou to od srdce a duše mladí a vytvořili jsme skvělou partu na halách, hřištích i mimo ně.
Na tvém rozlučkovém Open Game jste získali stříbro. Nemrzí tě, že to necinklo zlatě?
Tak říkal jsem si, že by to bylo hezké zakončit zlatem, navíc výkon dětí na zlato byl, smůla se tam přitoulala, ale za mě to byl stále turnaj hodný hezkého ukončení mé trenérské činnosti.
Je to definitivní trenérské sbohem, nebo nějaká šance na návrat existuje?
Nic bych nesliboval, ale je možné, že se strunky osudu tak rozpletou, propletou a roztančí, že se na lavici vrátím. Kdo ví?
Za celý klub Patrikovi děkujeme za jeho práci, kterou u elévů odvedl a do jeho profesního života mu přejeme jen to nejlepší!
