Konec sezóny a chystání se na nový ročník přinesl některé trenérské změny, z nichž jednou je i odchod Jana Menšíka z lavičky juniorů. A právě s ním jsme si pro vás připravili rozhovor.

Ahoj Jonny, po letošní sezoně jsi se rozhodnul pověsit trenérskou kariéru na hřebík. Co tě k tomu
vedlo a bylo toto rozhodnutí jednoduché?
Zdravím všechny Gullíky a zároveň díky za pozvání k rozhovoru. Odpovědět stručně na tuto otázku nejspíš nejde. Ze začátku bych rád řekl, že to nebylo žádné impulsivní rozhodnutí, jak to možná může působit. Konec jsem měl v hlavě už o trošku déle. Důvodů, které mě vedly k tomuto rozhodnutí, je více. Jako hlavní faktor já vnímám primárně nějakou moji cestu do budoucna, ve které, i přes to, že mě to neuvěřitelně bavilo, se jako trenér úplně nevidím.
Trochu jsem cítil, že pokud budu chtít následovat moji vysněnou cestu, tak jí musím obětovat více času a toto se trochu celou dobu bilo s mým trenérským působením. Trenéřině jsem dával v letech, kdy jsem působil jako hlavní trenér nebo asistent, hodně času, protože si to ty pozice a moji svěřenci zasloužili. Navíc, kdybych to dělal polovičatě, tak bych okrádal o čas sebe a hlavně ostatní okolo mě. I proto si myslím, že je rozumné to teď přenechat dalším trenérům. O jednoduchosti rozhodnutí asi mluvit nemusím. Zažil jsem už i lehčí situace.

V poslední sezóně si se od dorostu, což byla tvá dlouholetá kategorie, přesunul k juniorům. Vnímal si rozdíly v přístupu k hráčům, ve vedení tréninků, zápasů mezi těmito kategoriemi?
Je pravda, že oficiálně jsem se mezi těmito kategoriemi přesunul, nicméně Gulliveři mají už několik let tyto kategorie úzce propojené co se týče vzájemné spolupráce a už roky předtím jsem u této kategorie působil částečně jako asistent. Rozdíly mezi nimi samozřejmě jsou. Hlavně zápasy jsou jiné, je poznat, že ta kategorie už je v podstatě soutěžního charakteru a zároveň hráčskou vstupenkou do mužského týmu. Vedení tréninků a přístup k hráčům je také jiný. V dorostu šlo o mládežnickou soutěž a s tím se pojil i tento přístup, juniorská kategorie lpí na jiných věcech. Přístup k hráčům je již jako ke zcela dospělým jedincům, i když třeba všichni ještě nedovršili patřičného věku. Hodně se do toho míchá také skládání lajn nebo třeba nastupování jednotlivých hráčů do zápasu. Já osobně jsem vždy měl za cíl zapojovat do každého zápasu co nejvíce hráčů, což je v juniorské soutěži již téměř nemožné kvůli herní konkurenci. Jinak můj přechod mezi kategoriemi plynule doplňoval přechod velké části hráčů, které jsem měl na starosti už dříve, takže jsem všechny znal a se všemi měl, troufnu si tvrdit, kladný vztah trenér-hráč.

Jak hodnotíš letošní juniorskou sezonu?
Letošní sezóna měla svoje pozitiva i negativa, převažuje však rozhodně spokojenost. Po delší době se
nám jako kategorii podařilo společnými silami a zaslouženě vybojovat v úvodní kvalifikaci postup do
elitní dvanáctky a to nám ve zbytku sezóny umožnilo odehrát velmi kvalitní zápasy. Výsledkově jsme
po základní části dopadli asi lehce pod očekávání. Hodně zápasů nám pro bodový zisk uteklo o malý
kousek, což vyústilo ve finální devátou příčku. Kdo však na zápasech byl, mohl vidět, že jsme nikdy
nepolevovali a zvládli mnohdy herně konkurovat vršku tabulky. O to víc nás pak ale mrzelo, že jsme si
z našich nejpovedenějších klání neodnesli tolik bodů. Kvalitu jsme však měli. Play-off se nám úplně
podle představ nepovedlo a zasloužili bychom si dojít dále, zde podle mě hrál roli fakt, že jsme měli
jeden z nejmladších týmů soutěže. Většina kluků, co do této sezóny v juniorech zasáhli, budou v týmu
působit i sezónu příští a to bude jejich hlavní výhoda. Sezóna byla ale vesměs dobrá, myslím si, že kluci udělali velký pokrok směrem k jejich florbalovým kariérám svým herním projevem, který dokázali opakovaně předvádět a mají v sobě velký potenciál se dostat ještě na vyšší úroveň.

Co v příštím roce, uvidí tě hráči a fanoušci na zápasech, budeš v klubu i nadále působit v nějaké
pozici?
Příští rok se určitě uvidíme. Jestli to bude pouze na tribunách nebo třeba i někde jinde, ještě
s přesností nedokážu říct, nicméně z klubu neodcházím. Momentálně řešíme s vedením některé
možnosti mého zapojení se do klubového chodu na příští sezónu. Nějaké základní představy se už
nabízejí, ale nebudu zatím nic předbíhat.

Pamatuješ si ještě na své hráčské florbalové začátky?
Je to sice už poměrně dávno, ale samozřejmě, že si vzpomínám. Zvláště můj přechod k dorosteneckému áčku a společný první trénink v prostorách Sokola, jak jsem byl překvapený, že to je fakt rychlý a ostatní měli většinou několik let náskok. To mě ale motivovalo taky zamakat, abych si s nimi potom mohl zahrát i zápasy, a to se podařilo. Nikdy jsem nebyl žádný extra talentovaný hráč, ale dostal jsem šanci, které jsem se chytil a držel se jí, co to jen šlo. Pamatuji si i tehdejší hráče a trenéry, třeba Petra „Sekoše“ Sekaninu, kteří v klubu už nějaký rok nepůsobí, ale udělali tam svoje a měli jsme dobrou partu. S částí z nich se občas vídám i do teď.

Jaké byly tvoje první trenérské krůčky? Co tě vlastně vedlo v hodně mladém věku se přesunout
z pozice hráče k trénování?
První moje trenérské kroky sahají někam do juniorského věku. Tehdy jsem vlastně dostal po projevení zájmu prvotní možnost si osahat, co vše tady ta pozice nabízí a co s sebou nese. Musím říct, že mě to tenkrát hrozně nadchlo, a i proto jsem se rozhodl v tom pokračovat dále. Jelikož mě v tu dobu trénoval, teď už můžu říct, bývalý kolega Roman Janda, dostal jsem příležitost se jako asistent připojit ke starším mládežnickým kategoriím, což pravidlem asi úplně nebývá, takže za to mu samozřejmě vděčím. Vedl mě k tomu asi chtíč zůstat u klubového působení, které se z hráčské perspektivy netvářilo úplně přívětivě. Možnost jsem samozřejmě dostal, ale sám jsem cítil, že roky navíc co měli ostatní kolem, mě trochu znevýhodňují. Trénování byla možnost jak u toho zůstat a to pro mě bylo rozhodující, jelikož jsem si tam udělal spoustu přátel.

Je nějaký moment, turnaj, utkání, sezóna, na které nejraději vzpomínáš nebo ho považuješ za
největší úspěch?
Jeden moment mi tak nějak zpětně vyčnívá, a to je semifinále ze Salming Cupu v roce 2021, ve
kterém se nám v novém složení dorostenecké kategorie podařilo zvítězit a probojovali jsme se tak do
finálového utkání turnaje. Neoznačil bych to za nějaký nejdůležitější moment mé kariéry, ale doteď si
na to vzpomínám a pro mě to zpětně něco znamená. Dívám se teď u toho i na fotky z té doby a
naskakují mi i ostatní vzpomínky, jak jsme si s celým týmem turnaj užili. Sladkou tečkou bylo
koučování finále proti dříve zmíněnému Romanu Jandovi. Vítězně z toho sice vyšel on, ale to mi ten
zážitek nijak osobně nepokazilo. Pro tuto kategorii to byl i tak skvělý výsledek, který se jim podařilo
následující rok navíc ještě vylepšit.

Vzkázal bys něco svým bývalým hráčům/svěřencům?
Jasně. Všem, kteří mi prošli při mém působení „pod rukama“, bych rád poděkoval za všechny vzpomínky a společné momenty, které jsme spolu měli. Všechno toto mě neuvěřitelně pohánělo dál a doufám, že jsem v nich zanechal něco pozitivního, na co si jednou budou moci vzpomenout. Já si určitě vzpomenu. V neposlední řadě jim chci vzkázat, že sice jako trenér skončím, ale tak jednoduše se mě ještě nezbaví. Další díky patří vedení klubu a samozřejmě i ostatním trenérům, ať už těm, který se kolem mě aspoň nějakou dobu pohybovali na lavičce, tak i těm z ostatních kategorií. Myslím si, že málokdo může mít tak dobré kolegiální prostředí jako tady v Gullivers.